Není co psát, důvody jsou dva. Především teda paničkarozhodla, že tu pravou zadní, kterou permanentně odlehčuji, vyléčí. A lečí to vodítkem. Teda ne, že by mě řezala, ale nepouští mě. A to dokonce i tehdy, když jdeme dlouhatánskej výlet, jakože teda v tomhle vedru úplně takové výlety nekonáme. Občas mě teda pustí, ale jen a chvilku a nesmím se rychleji pohybovat, ono se mi ani moc nechce, fakt je vedřinec k padnutí. Ven chodíme buďto brzičko ráno nebo pozdě večer, vlastně to páníkovi nevyhovuje, protože vždycky je tma. Druhým důvodem krátkého textu je, že páník byl vlastně skoro 3 dny mimo a tak jednak deník vychází později, jednak je tak ospalej z toho svýho srazu, že jer mi ho skoro až líto a tak diktuku krátce, výstižně a stručně.
I z fotek je patrné, že jsme moc objevitelských cest neudělali, teda krom neděle, kdy byli u Pačinka ve sklérně, ale to mě nechali doma a vlastně možná to nebyl tak špatnej nápad, dospal jsem se trochu. Ale jen málo, vlastně spím skoro furt. Občas proběhnu zahradou, ale jak musím myslet na kurýrování té pravačky, tak to nepřeháním. Kupříkladu tahání brambor jsem nechal na páníkovi úplně celý a ani jsme nevylezl ven, ono celý týden bylo nechutný vedro. Steně si myslím, že nechodí do práce, ale tajně někam do ledničky a mě tu nechávají trpět.
Psáno 8.9.2024

Nemohu si úplně stěžovat, mí lidi měli co napravovat z minulého tdne a tak jsme vlastně denně byli aspoň trochu venku. Ale za jakou cenu, ptám se? Komu todlencto prospěje? Je sice pěkné, že jsme trochu pochodili po lese a dokonce několikrát panička i vyměkla a šňůrku sundala, ale den za dnem teplota klesala (zpočátku mi to přišlo jako dobrý, ale teď už dokonce topíme!) a už jsem pomalu zvažoval kabátek. A do toho se protrhlo nebe a to už se mi ani nechtělo chodit ven čůrat, natož cokoli jinýho. A v tu chvíli se mí lidi ukázali jako teda naprostý kruťáci. Nejen že mě naloží do auta a vyvezou za město, ale ještě mě vodí kolem rozbouřený řeky, která řve jako splašená kráva. To fakt není dobrodružství pro lyricky založenýho psíka. A ten povedený výlet okolo Černé hory to rozhodn ěnespravil, jakkoli byl opravdu povedený (kdybychom celou cestu neběželi, ale to je jiná historka).
Psáno 14.9.2024

Týden takzvaně konsolidační - všude možně teklo hodně vody a lidi i příroda se z toho musejí vysbírat. Pro nás naštěstí zde té vody nebylo až tak moc (naměřili jsme od pátku do neděle nějakých 202mm), i když ti mí zvědavci samozřejmě museli k potoku a tam jsem teda projevoval velkou pokoru. Páník lezl po šutrech hledaje ten nejlepší úhel k fotce, já se teda držel od vody dál. I tak řvala jak rockovej koncert.
Takže jsme mnoho nechodili, navíc hodně vodítkového, abych nekulhal. Ono to teda dost zabírá, ale nahlas to neřeknu, nebo s tím panička nepoleví. Kupříkladu dneska mě pustila a už jsem letěěěěěěělllll !! Ta křičela! A i když jsem přišel skoro hnedka, nedostal jsem sůšu i když vím, že jich páník napekl plnej plech. Tak jsem pak už teda překonal tu touhu pelášit hlava nehlava a sunul se s nimi pod Ještědem.
Málem bych zapomněl, že jsme ve středu strašně brzy ráno (taky vám přijde blbý, když vás panička budí, že jdeme na výlet?) byli na Císařském kameni, kde je veliká rozhledna, kam já nemohu, i když můj brácha Yuki tam určitě byl, ale já ty průhledový schody nerad a stejnak by mě panička nepustila, a koukali jsme na bílý jezero, Ital by řekl Lago Montagna Ricca a znělo by to líp jak Reichemnerger See, ale každopádně mílidi se rozplývali, cože z té vyhlídky viděli. Já jen musel děsně do kopce a pak děsně z kopce. A pak jsem se osmělil a dokonce do rybníčka trochu vlezl, ale nebojte, fakt jsem jen tlapky smočil.
Je evidentní, že po takovém týdnu mám nárok na hluboký nepřerušovaný odpočinek.
Psáno 21.9.2024

Zahájení týdne nebylo zas tak zlé - oběhli jsme kousek Jizerek, počasí nám přálo, jen teda se ukázalo, že v horách nejsme sami, a to se zas tak často nestává. Kupříkladu na Klečových loučkách jsme budili jakousi rodinku, která zde přespávala, navíc s několika psíky. Trochu mě to rozechvělo to setkání.
V našich lesích se pomalu vodní situace konsolidovala, dokonce bych řekl, že voda se ztratila. Z příkůpků už dávno, z potoků tento týden. A pokud si někdo (nebudu ukazovat, ale máme to doma) myslel, že porostou houby, tak se dost spletl teda. Ani ty růžovky, které těsně před velkou vodou vyrazily, se už neukázaly.
Když už jsme u těch růžovek, ve středu jsme po ránu vyjeli obejít okruh z obce Růžová, nad níž je vyhlídka Růžovka (spíš teda chobotnice, ale pěkná), nejvyšší kopec vedle se jmenuje Růžák. Cestou kravky a koníci, inu Českosaské Švýcarsko. Je to mimo ohořelé kusy, i když i tady jsou mrtvé lesy, jak si s nimi kůrovec před lety pohrál a asi ještě nebyl čas to uklidit, pokud vůbec se uklízet bude. Úplně nejpěknější asi byl zřícený mlýn, před zřícením to musel být převeliký objekt a jen jsme dlouze dumali, kudy tam asi tahali obilí a zpátky tu mouku, protože k mlýnu se padá a od mlýna se leze. Představa, že mám na zádech pytel mouky mě děsí, skoro jistě bych z toho údolí nikdy nevylezl.
Dnes ráno jsme vyrazili na placatou procházku, právě, že kopců už bylo dost. Trochu jsme změnili trasu kolem Chrastenského vodopádu, obcházeli jsme i Chrastenský rybník a původně se měli vyškrábat na vyhlídku, ale protože krutě lilo, vyhlídku jsme vyškrtli. Ono by se nám na ni s těmi plnými ruksaky i špatně lezlo, protože hřiby se zbláznily a rostly před očima. No a od té doby se z toho léčíme.
Psáno 28.9.2024